Psaní

Rozhovory o životě

pan A.

Pocházím z Návojné. Žili sme v dědině. Maminka byla v domácnosti, tatínek příležitostně zaměstnaný jako lesní dělník, jinak hospodařil. Děcek nás bylo enem sedum. (smích)

Měli sme tři krávy, dvě telata, kozu, ovce, slepice, králíky, husy a prasa, to moselo byt. Měli sme šest hektarů. Tatínek už kolikrát šel do hory skoro, tak než sa šlo do školy, moselo sa pokludit. Moseli sme mět nařezanů sečku, seno, slámu, nápoj a podojilo sa. Mňa bavily dycky zvířata, chodit kolem nich.

Mamka pomáhala chystat nápoje pro prasata, pro dobytek a připravovala snídani - většinú česnečku, zasmaženú polévku nebo ňákú máčku. To sa nadrobil chleba do veliké mise, zalélo sa to tú polévkú a kdo kolik si uchytil, tolik měl. Bývali sme hladní, protože tam toho nebylo moc. A svačiny žádné do školy. Tam jabuko si seber nebo tak neco.

Do školy sem chodíval pět roků do Návojnej a tři roky do Nedašova. Bývaly úkoly, ale moc sme sa neučili. Večer sme sa neučili, protože sme měli enem petrolejku, elektrika nebyla, ani místo nebylo. Byla enem jedna světnica, takže sa večer málo učilo. Ve světnici byli tři postele a v některé aj třé sme spali a v zimě na peci. Byla to taková malá dřevěnica.

Naši sa o nás moc starat nemohli. Nebyl čas, bylo moc práce.

Než sa šlo ráno do kostela, moseli sme napást krávy. Modlili sme sa večer v půstě a v adventě. V půstě růženec.

Tatínek sa vracál neskoro večer potmě z lesa, ale nechodil tam každý deň. Když byla práca na poli, tak sa jelo na pole. To sme jeli toť hore ke studánce, tam byli čtyři hektary po kopě, chlév tam byl. Ráno sme tam jeli a až večer sa vracali dom. Všecko sa zvážalo s kravama. Seno, zemáky, zboží (obilí) sa nažalo, tam sa to usušilo a vézlo dom.

Měl sem rád podzim. Jak sem vyšel ze školy, vyhnal krávy a hnal tam hore na ty hektary. Krávy sa pásly. Súsedé tam taky pásali. Hrávali sme si. Oheň dělali, zemáky pékli, léskové ořechy sbírali.

V sedmnácti sem šel dělat na dráhu. Brácha byl o rok starší a my sme vyšli v jeden rok zároveň. A on šel do učení a tatík pravil: "A ty budeš doma hospodařit." Mě to bylo jedno, poslúchalo sa.

Tatínek býval tak jako lidi spíš. Trochu přísnější. A byli šetrní, protože neměli žádné možnosti. Děcek bylo. Míval v komoře napsané: "Zachovaj pořádek a pořádek zachová tebe." Pořádek mám rád od mala...

Matka ta byla klidná, podřízená. Tak to spíš moselo byt. Ženské poslúchaly, neměly jinší možnosti.

Ve dvaceti sem měl možnost si kúpit chatu a tím sa mně splnil sen a měl své místo na zemi. Snažil sem sa, aby byla v pořádku zahrada, stromy, prplat sa v zemi a to mi zostalo do teď.

Rád sem chodil ven do přírody. Aji se psem na hřiby. Já sem psa měl pořád. Naučil sem si ho všelijakým kúskom, děcka to obdivovali. Aby si sedl, klacky aby podál a na povel, když sem ukázal prstem, zaštěkál. Jak viděl, že sa oblékám, tak řval a řval a mosel sem ho zebrat. Pak sem měl dva.

Šli sme třeba na lázy ke studánce. Udělal sem oheň...v přírodě se každý zklidní...

paní J.

"Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání."

To sa u nás doma pravilo. Já su z dvanácti děcek. Znala sem enem prácu a já sem všecko odnésla. Byla sem nejstarší. Žili sme v dřevěnici, měli sme dvě místnosti, ložnicu a v druhé sa vařilo. Mosela sem vařit oběd a nosívala do pola. Vařívala sa fazolová polévka, zemáky nebo koprovka a také bár co.

Volno sem měla akorát, když sem potají utékla za kamarádkamia( a to mně maminka dala aj pár facek). Ráda vzpomínám, když sme mlátili obilí, svezlo sa s koňami do dvora, bylo nás hodně lidí, zpívalo sa a bylo veselo.

Měla sem ráda aj když sa dralo peří, ale u někoho iného než u nás. Toho binca potom. (smích) Doma na Oravě to bylo dobré. Na podzim, když se sbírá ovoce a zavařuje. Vykopú sa zemáky a potom sa dělají bramboráky a pečeme zemáky. Enem sa přikládá a dřevo donesem. U kamen je dobře. A zima nevadí. Na jaru mám ráda, dyž všechno začíná růst a idu sadit. Zasejem zeleninu a řepu. Tulipány, narcisy a jabloně kvetou a všechny stromy, aj keře. Celá příroda je jak nevěsta. Nejraději mám červen a léto, 4.červenca mám narozeniny, travičku a kvetoucí jetel a teplo.

A na jídlo mám ráda v zelném listě zabalené mleté maso. Zabalíš a je to takový šulek. Naskládáš vedle sebe a na to kyselé zelí a třeba rajčata. Říkáme tom "Zelné šulky" a chlapi říkali, že sú to "holúbátka". Z dětství krupicu a kynuté knedlíky.

Naději si představuji, že neco potom eště bude. Nebo kdyby sa stal třeba zázrak a mohla bych zas chodit... Šla bych dom a na hřbitov, za rodinú, za děckama, vnukama a pravnukama... a na Hostýnek aj několikrát...

paní B.

Já su z Brumova od hospody šestý barák. Vyšla sem akorať devátú třídu a doma sem měla nachystanú prácu na poli dokáť tatínek mohl.

Pola sme měli na všecky světové strany. (smích) Měli sme čtyři krávy a dva koně, které čekali na mňa až sa vrátim ze školy.

Já sem mosela jezdit s vozem pro všelijaké toto. Když sa zemňáky kopaly, když sa žalo obilí nebo seno, když sa cokoliv sklízelo z pola, já sem mosela jezdit s koňami. Byla sem nejmladší ze tří súrozenců. Já už sem jezdila, když sem ještě chodívala do školy a aj když sem byla vyjítá, pořád si na mňa ukazovali: "Podívajte sa , to je hen tá, co jezdívala s těmi koňami," ( smích)

Tatínek onemocněl, maminka mosela všechno dělat a čekala až příjdu ze školy...

Nikdy sem netušila, že skončím v Nedašově. Když sem sa měla stěhovat, říkám: "Sbohem Moravo, jedu na Tarahůny." (smích) Tak sme jim v Nedašově říkali. My sme byli "Kajetáni" v Brumově a toť "Tarahůni". Oni nadávali nám a my jim. My Kajetáni jsme byli hodní a dobří a o nich sa říkalo, že v Nedašově v každém domku pálíjá tam samohonku." (smích)

Tady velice zachovávali kroje. Já, když sem přijela do Čech a promluvila sem, všeci sa začali smít a říkali: "Povídej, nám sa ta tvoja řeč lůbí." (smích)

Co mám ráda, je pivo, protože sem naň ho byla zvyklá už od školy. Když sme tvrdě pracovali, maminka už ně uléla. Patří to pro mě ke spokojenému životu. Ty nealkoholické sú moc drahé a není to ono. ( smích )

paní F.

Narodila sem sa doma v Bylnici. To nebývalo tak, jak včil je to, že jedeš do porodnice. Byla porodní babka Černíčková. Ona bývala koncem našich zahrad. Pět děcek nás bylo.

Hospodařilo sa. Krávy, telata, prasata. Dělali sme všeci na poli. Jak sme sušili seno, utékla sem si hrát za děckama. Nasbírala plné kapse hrachu a běžela. A hráli sme vybiku a kopanú. Pak sem doma dostala, ale stálo to za to. (smích)

Hospodařilo sa, dokaď nám to všecko komunisti nepobrali. Prasata tahali za rypáky z chléva! Všecko pobrali. Byla to hrůza! Otec byl tenkrát na Šumavě s koňama. Mamka mu tajně napsala a on tam koně prodal. Ještě že u toho nebyl. Ten by někoho snad zabil. Mohli by ho aj zavřít.

Moc sme si vytrpěli. Přebolelo to, ale když na to člověk vzpomene... Až to všechno utichlo, naši si kúpili krávu, ale moseli sa určité litry odevzdávat.

Ráda vzpomínám na Vánoce. Moc toho nebylo, třeba sem dostala ňákú dřevěnú panenku. Všeci sme byli spolu. Vánoce bývaly pěkné.

Myslím, že su skromná. Ráda všecko dám děckám, co možu. Dycky sem věřila, že bude lepší a pořád věřím. Dycky sem ráda žila obyčejný život. Nepotřebovala sem víc. Rodina byla moje všecko.

Největší zázrak v mojem životě byl, dyž sa mně po 16 letech manželství narodily dcery. Za to su moc vděčná. Já sa dycky snažila, aby bylo kolem mě veselo a odtláčala sem od sebe ty bolesti a trápení, jinak bych sa uzúfala.

Byla sem hodně po nemocnicách a všeci mňa obdivovali, aj doktoři, že su taková usmítá. Já su prostě spokojená, když sú kolem mňa všeci spokojení.

Mám naději, že jednú budu se všema, které mám ráda a nebudu je moset už nikdy opustit. A bude veselo. (smích)

paní M.

Já pocházám ze Lhoty. Tož my sme měli aj majetek šest hektarů, krávy a koňa. Pak nám všechno sebrali a zlikvidovali. Ráda sem pásávala krávy. Bylo nás sedum děcek, pět chlapců a dvě cérky a hrávali si u toho.

Na podzim sme chodívali na celý deň. To už sme pásli bár kde, kde sa dalo. Dyž sme sa vrátili na večeřu, bývali většinú zemáky míchané aj celé. A nebo sa vařili šišky se slivami. Nadělal sa lekvár a z toho sa všelico dělalo.

Dyž sa šlo pást, maminka nám dala chleba omaštěný, trnky a domácí máslo aj tvaroh. Tvaroh s máslem sme namíšali do hrníčka a to bylo též dobré, dyž sa páslo.

Maminka dělávala tvaroh aj na prodej. V ňákém bílém plátně sa to zavěsilo, aby odtékla syrovátka. Pak s tím šla pěšky přes les až do Klobúk. Nekdy aj vajíčka tam nésla. Maminka pékla chleba, ale jak nás zlikvidovali, už sa ani chleba nepékal.

Byli sme věřící rodina. Maminka každý deň v pět hodin ráno chodívala na jitřní do kostela, aji dyž sa přes deň nadělala. S rodinů sme sa při večeři pohromadě nakrátko pomodlili. Ráno nebyl čas.

Včilkaj by to cérky nedělaly, aby nosily toť na zádech nůše, do plachty trávu, aby bylo na podestýlku tým kravám.

Maminka byla pracovitá moc, aj věřící, aj dyž sa o tom doma moc nemluvilo a času na múdré řeči ani modlení moc nezbylo. Moseli sme si pomáhat. Tak to bylo. Ale už aj dyž sem byla vdaná, vzala sem děcka a šla sem rodičům pomocť, pokuď sa třeba žalo a všelico na poli.

Když bylo hůř a člověk sa pomodlil, tak to pomohlo na tej duši. Nebo sem venku někde poseděla nebo sa šla projít do přírody. Ráda sem chodívala do hájku ve Lhotě. Tam hrávala muzika, popovídat si a mezi lidi.

Dycky sem ráda dělala na poli a dybych mohla, tak bych nejraděj dojila krávy a stloukla bych si máslo. Stejně to bylo zajímavé, jak sa to máslo dokydalo dohromady. Dyž bylo moc studené, tak to nešlo. (smích)

Já si možu pochváliť , že tu není zle. Su tady, jak doma. V Naději su devět roků, tak už to cosi je. Vozíjá mě ven, su ráda venku, dyž je pěkně. Dyž sem mohla na nohy, ráda sem chodívala do klubovny, popovídat si, třeba s Boženkú Bařinkovú si rozumím. A Maruška Káňová, na tu ráda vzpomínám, už sem si na ňu zvykla a paní Švachová se mňú byla s vozíkem až ve Lhotě, aj na hřbitově. Aj teď, dyž příde, tak nevynechá, aby za mňú šla.

Co sa mně za múdro líbí? "Kde sa dobře vaří, tam sa dobře daří."

A naději si představuji, jak u stolu sedíja, neco jako Večeře Páně.

pan F.

Já su z Bylnice, tomu sa tam říkalo na Sýpce v činžáku. Hliníky. Hliníky sú podél potoka a my sme byli hned první barák za mostem. Byli sme třé sourozenci. Máti dělala ve Zbrojovce a tatínek v MEZu. Chovalo sa akorat prasa. To moselo byt. Naproti byla kovárna a tam bydlel můj děda, on byl kovář.

Takže já sem mládí prožil tam většinú. U koní. Na to mám tak největší vzpomínky. Když sa kulo, my sme oháňali koně. Tam kúsok dál sa šlo utrnút ty halúzky a tym sa oháňali koně, aby stáli v klidu při tom kutí.

Večer sa vyprávělo u piva a já sem rád poslúchal. Děda byl výborný člověk. Byl takový poctivý člověk. Byla s ním sranda a měl rád pivo. Byla to výrazná postava mého dětství.

Od děcka sem jezdil na koni. Tam kúsek od nás byl oddíl. Pak sem jezdil aji dostihy. Enom ty okresní. Potom už sem začal vážit víc, tak sem toho musel nechat.

Vystudoval sem sa soustružníkem. A pak sme měli kapelu "Blue star" a "Falcons" - Sokoli. To sme hráli hodně. Já na bicí. To mě hodně bavilo.

Aji to malování mňa provázalo. To sem chytil po dědovi, po tom kovářovi. Ale on kreslil perem figury, ten byl velice šikovný.

Psával sem i básně a chodívali sme k Vláře na vandry. Přírodu mám moc rád.

A naděje? To je vůle žit! Bez té naděje to nejde. Dybych měl naději namalovat, tak bych namaloval "Náděj jako Kristus" a vybavím si Křížovú cestu. Co si vytrpěl, celý ten postup. Kdo věří, pro toho naděje JE!

Já sem dycky měl pozdrav: "Slunce v duši!" To bylo moje. Moja hláška. (smích)

paní I.

Narodila sem sa doma v Návojné. Bylo nás pět děcek a naši rodiče sa měli moc rádi.

Tatínek byl upřímný člověk. Měl rád přírodu a lidi. Zajímal sa o skaut, indiány a maloval obrazy. Často nás brával i s maminkú ven a tím nás učil lásce k Bohu skrz přírodu.

Maminka byla všímavá k lidem a potřebným. Jako děcko si pamatuju, jak kolem našeho chodívala tetička pást krávu a neměla sa moc dobře. Maminka nás dycky za ňú poslala s nejakým jídlem. Možná aj to mohlo pomoct tomu, že sem pozděj chtěla pomáhat lidem.

A co je pro mňa naděje? Pro mě je naděje Bůh, důvěra v něho, která mě bere strach a dává mě pokoj. Naději si představuji jako kotvu. Nebo západ slunce. Západ slunce je pro mě příslib nového rána a i kdyby zapadlo slunko života, tak výjde slunko života věčného...

paní M.

Pocházím ze Štítnéj z pasek. Za Štítnů do vrchu, hneď jak je pila, tak se dojde až do Žírců a tam sme žili. Měli sme malé hospodářství, protože sme měli málo pola. Jeden hektar, krávu, kozu, prasa a tak. To bylo těžko.

Maminka byla nemocná moc roků a tatínek potom taky onemocněl a těžko sa z toho dostal. Byli sme dvě děcka a jedno umřelo. Mosela sem zastat všecko. Navařit, podojit, na lůce séct, bár co. Jak už byla aji válka, mosela sa odevzdávat vajíčka a másla. Už nám toho ani moc nezbylo.

Tak to bylo těžké. Na zimu sa naložila bečka kyselého zelí. Moselo sa chodit kupovat, to by nestačilo. Zabilo sa prasa a nadělalo sa slaniny. Syrové zelí, to bylo také dobré. Sto litrů zelí sme měli. Když sem byla ještě školačka, babička mě umyla, donesla do bečky a šlapala sem, až byla bečka plná.

Nemohlo sa vymýšlat, peněz nebylo. Někdy sa upékla buchta.

Měla sem ráda, když sa dralo peří. Tatínek uměl velice pěkně hrát na harmoniku, tak tam hrával. To sa střídalo po súsedoch. Jak sa drhlo, tak sa šlo příště jinde. Každý měl peří. To sa střídalo. Jak sa dodrhlo, zavolal sa tatínek, bylo nachystané pohoštění, buchty.

Bývalo chladno, nebylo tolik ani topení, tak sa dělaly teplé peřiny. Z husího peří. To se odralo a dalo do cích. To už bylo hotové. Všeci byli rádi, že sa tam všeci sešli a zpívalo sa. Chlapci tam jen seděli, jen poslúchali. Dělávalo sa to večer po práci u petrolejky.

Taky ráda vzpomínám na našeho učitele, Tomaštík sa menoval. To byl vzácný člověk. On tak pěkně s námi jednal. Byl moc hodný.

Jezdívala sem do práce do Štěpána a dobře sme tam vycházeli. Zpívali sme při práci a byla pohoda.

Nebylo času. Já sem všecko mosela dělat, jak dospělý člověk a ještě sem nebyla veliká. Dělala sem, co bylo potřeba. Věděla sem, že se to mosí, tak sem to tak brala.

Měla sem ráda křížové cesty, celkově dění v kostele. Když v tom člověk žije od mala, tak už to zná. To mě pomáhalo.

Mosel všechno člověk brat tak, jak to přichodilo, všecko mělo svoje. Aj zima, aj jaro. Všecko.

A co je pro mě naděje? Myslím si, že budu v nebi. Pro mňa je to samozřejmé. Myslím, že každý člověk, který sa slušně chová, tak tam příjde. Věřím, že v nebi bude všecko dobré.

paní L.

Narodila sem sa v Popově, doma u rodičů. Žili sme na samém vrchu v Popově. Čtyřé děcka sme byly. Tatínek dělal na dráze a maminka pracovala doma.

Měli sme tři krávy, prasa, husy, kačeny. Pola sme měli moc. Jako děcka sme všecko mosely doma pomáhat. Maminka pořád uklúzala. Měli sme doma pěkně ukluzené.

Měla sem patnáct roků a šla do Slavičína do Svitu. Tam sa dělajú boty. Pak sem sa vdala, měla děcka a prácu sem měla už furt. Měli sme tři děcka. Na zahradě sme pořád dělali. Potom už sme bývali v Bylnici. Pak sem dělala v MEZu ve Šťěpáně.

Nejvíc ze všeho mě to bavilo s děckama. Chodívali sme na procházky a všecko s nima. Já sem dycky byla spokojená, všecko sem dycky brala s rezervů. Děcka sem měla hodné, že sem si neměla na co stěžovat. Manžel byl dobrý, i když umřel brzo.

Já mám ráda všecky roční období, ale nejoblíbenější v zimě sáňkování. (smích)

A v životě pro mě byla naděje všecko, celý život sem měla naději. Těším sa na smrť. (smích) Nevím, jestli půjdu do nebe, ale jistě na hřbitov. (smích)

Anonym 

Můj otec byl malířem pokojů a maminka v domácnosti. V tehdejší době ženské nedělaly. My sme byli tři bratři. Tenkrát se s dětma tak nemazlilo. Já si vzpomínám jednú, že máti mosela kdesi uklízet, tak mě malé děcko přivázala ke stolu, abych si něco neudělal. Já sem vyrostl v bídě. Doslova v bídě. Vypadalo to tak, že sem sa najedl hen jablek a třešní. Na pole, když tam vykopali zemáky.

My sme chovali akorát králíky. Tehdá byla vzácnosť tráva. Kůsek od našeho tékla řeka Morava a tam ty břehy byly vyměřené kolíkama, a když sme neměli a šel sem někde jinde, už kdosi na mě řval: "Je to vaše?!" Kdo to nezažil, neumí si to představit.

Byl sem dvakrát v ozdravovně. Býval sem kost a koža. Měšťáci byli na tom někdy hůř jak tady na dědině. Nadřeli se jak psi, ale měli přece jen hospodářství. My sme neměli zahrádky. To je těžko, nebylo nic. Kdo to nezažil, neuvěří, jak to bylo.

Otec malíř, myslíte, že v zimě se malovalo? Neexistovalo. Byl na žebračence. To bylo pro ty chudáky, tak jak my sme byli. U obce sa dělalo třeba sníh, co bylo třeba. Peníze sem neviděl, ani jak vypadajú.

Já sem byl dítě ulice. Hrávali sme si na četníky a na zloděje. Kolem města bývaly velké sady. Tam sa chodívalo na jabka.

S otcem sme chodívali na pařezy, aby bylo čím topit. Dřív máti chodívala na tenké halúzky do lesa. To sa dalo do kamen, udělalo to "glg" a bylo to pryč. Tučné maso nedám do huby do dnes. Zeleninu sem měl rád. Sladké nejím.

Manželka pocházela z Valašska a dělala v nemocnici a tam sme sa spolu seznámili. Před svatbů sem už jezdil na Valašsko pomáhat. Když sem přišel do Nedašova, tak její máti se zhrozila, že sem byl kost a koža, chudý jak pes. To si vzpomínám dobře. Došli sme třeba v nedělu, dali nám krávy a šli sme pást. Nežili sme tady, ale jezdívali sme na Valašsko dělat. Ať bylo mlácení, sušení, svážení, všechno sem sa naučil. Dělal sem dycky, co bylo potřeba, času nebylo.

Příští rok mám devadesát. Mě zabíjí ta nečinnost, protože já sem celý život něco dělal a teď člověk sedí, jak blbeček. (smích) Snažím sa, i když sa mně nechce. Pořád sa snažím hýbat. No nic, to sú muchy. Teď už nechodím ven v tomto počasí. Teď su tu už pár dnů přikovaný. (smích)

Já sem brál život tak, jak přicházel. Bral sem to tak, jak to bylo. Jak život šel, tak sem ho žil. Beru to tak, jak to je. Přát si možu třeba, já nevím co, ale život mosíte brát takový, jaký je. A štěstí je pro mne v tom, že žiju, dýchám a chodím...

paní O.

Mně je devadesát jedna let a pokračuju krůček za krůčkem. (smích) Dětství bylo dost bídné. Pocházím z dědiny Stonava u Karviné.

Maminka dostala pole od babičky, bo byla sedláčka. Babička už nemohla, tak ho dala svojim čtyřem dětem. Každý si postavil vedle sebe chalúpku, tak jsme tam žili vedle sebe, rodina.

Potom přišla válka. Měli sme prase na špek a kozu, abysme praseti lili kozí mléko. Doma sme mleli mouku mezi dvěma kameny. Uprostřed byla ďurka a do ní sme sypali zrní. Měli sme takový "brutvaňok" a v tom sa pekl chleba.

Bylo mi deset let, když začla válka. Denně sme seděli v pivnici (sklep). I třikrát denně sme sa tam museli jít schovat. Rádio sme neměli. Nikdo nevěděl, co bude. Chodila sem do školy. I ve škole sa co chvilku taky utíkalo do sklepa. A z učení nic moc nezbylo.

V patnácti sem začala chodit pracovat do cihelny. Chodilo sa tam přes les. A když sem tam jednou šla, střílelo sa tam. Tak sem utekla domů. Druhý den mistr říkal: "Šťestí, žes nešla, bo bys tu už nebyla." V lese byli partyzáni, přiletělo SS a zastřelili tři vojáky.

Pak šla fronta, vozy, koně a pásmo vojáků. Babička jim dala stodolu, aby tam přenocovali. Vítali jsme je. Byli jsme šťastní. Byli to osvoboditelé. Tatínek říkal: "Nikam nechoď, kdo ví, jestli ještě nějaký Němec nepůjde a někam tě zasmýčí." Tak sem byla doma.

Pak měli lidi ještě strach, aby sa nejaký Němec ještě nevrátil a nepomstil sa a nestřílel po lidech. To sa stávalo. Časem lidi začali být šťastní, že už nemusí mít strach.

Tatínek říkal: "Cérko, je po válce. Nechceš jít dál do školy?" "Tati, už od první třídy vím houbec." Všechno ta válka poznamenala. Pořád jsme běhali do sklepů a měli strach.

Ráda sem malovala a vyšívala já i maminka. A doma sme měli všechno pěkné. Pořádek mosel byt.

Tatínek byl horník. Byl to soudce z lidu. Soudce ze šachty. Chránil lidi ze šachty. Maminka byla dobrák, hodná, srdečná, mírná povaha. Rodiče sa měli rádi.

Já sem sa zamilovala už v patnácti letech v cihelně. A po válce on chodil do školy a já do šití. Dycky sa chlapci pro mě stavili aj třé a čekali. Přišli mi ku chalupě. Partia, než sme se rozešli, pokecali a náš tatínek dělal srandu: " Nechceš židlu, bo tě nohy budú bolet!" Tak sem věděla, že myslí, poď už dom a nekecaj. Za pět roků sme sa vzali.

Byl to velký sportovec, v létě fotbal, v zimě hokej. Nejradši tančil a já taky. Též sme vyhráli jako taneční pár. Měli sme rádi společenský život. Jezdívali sme autem na hory a narodila se nám dcera.

Pak sem čtrnáct roků dělala svačinářku v OKD. Zapisovala sem, co kdo chtěl a na co mají chuť. Jednú sem onemocněla a když sem sa vrátila z nemocnice, tak chlapi začali pískat a tleskat. Mistr přišel a ptal sa: "Co je tady?" A chlapi volali: "Olina je tady!" Měli mě rádi. Plakala sem od radosti. Dyť mně nechtěli ani z práce pustit.

V důchodě sem hodně cestovala po památkách u nás a na Slovensku. Někdy i dvakrát týdně. Byl to klub důchodců a měli sme svůj autobus. Jen šoféra sme platili.

A naděje v mém životě to je takto: Člověk měl zdravé dítě. Chlapa sem měla dobrého, že cérka je v pořádku. V tom vidím naději.

Já se můžu podívat, kam chcu. Zavřu oči, vidím třeba jehličí v lese. Cokoliv si představím, vidím. (smích)

paní M. 

Pocházím ze Sidónie. Bylo nás pět dětí. Tatínek dělával v hoře metry a maminka dělávala doma na poli. Sme měli pole aj hodinu cesty, tam u kříže na Díloch. Šlo sa přes horu a nad tú horú sú lúky. To je kúsek od Maděrovca. Tam žila na Díloch moja budoucí švagrová Františka Lysáčková.

Do školy sme chodívali do Sidónie. Teď se tam dělajú mše. Bylo to tak třičtvrtě hodiny cesty. Ale jaké to ve škole bylo, to už si ani nepamatuju. Ani jak sme si hrávali, si nepamatuju. Ale kúsek dalej byl pasínek a tam sme chodívali pást.

Maminka byla přísnější, ale tatínek byl hodný. Tatínek pravil, že dědeček byl přísnější, že si říkal, že takový nebude. Dřív sa děti bíjaly.

Vyučit sem sa nemohla. Mosela sem byt doma, když naši chovali dobytek a tatínek chodil do tej hory. Bratři sa vyučili a sestra chodila do práce.

Ostala sem svobodná. Hospodařili sme celý život, dokáť nám všechno nepobrali.

Pak si bratr s Františků přistavil vedle našeho chalupu. Měli pět děcek. Já sem mosela krávy pásat. Pomáhali sme si. Františka pak nosila počtu.

Měla sem ráda léto. Děcka si tam dělávali v potoku žumpy, k potoku si přistavili takové hrázky. Taky sem ráda čtla. Aj maminka ráda čítávala. Švagrová nám nosívala z knihovny knížky. Včilkaj si taky neco přečtu.

Měla sem ráda koprovú máčku a kyselicu. Maminka dělávala placky na sporáku.

Pomáhala mně modlitba. Aj teď sa modlívám. Pořád sa těším, že to bude dobré. Myslím, že náděj by mohla být Bůh...

V lednu sem měla devadesát let. Celý život mňa bolévala hlava a pořád mňa bolévá. Teď sem si rozbila hlavu. Moseli mňa vézt do Zlína a tam to doktor zešíval. Aj doma sem někdy spadla. Sem si myslela, že dlúho nevydržím a toliké roky mám. (smích)

paní L. 

Narodila sem sa na Pulčinách na pasekách. Sú takové pověsti, že tam kdesi pod zemú je chodba a že tam aji hodiny bily.

Co já vím, tak dvanáct děcek nás bylo. Některé poumíraly malé, ve dvou a půl, tří a půl rokoch. Různě. To bylo bolesti. Šak když sme přišli z pohřebu, babička mamice pravila: "Podívaj sa, další máš nachystané..." Já oči ve slúp sem měla. A bála sem sa, že taky umřu a neumřela sem.

A kde sem všady byla. Na Vysočině ve Žďáru nad Sázavú, v Praze, v Brně, na jižní Moravě. Pojezdila sem všecko. Já byla takový dudek, takové nic. (smích)

Maminka měla těžký život. Naši sa brali kvůli dohodnutým majetkom. Tatínek byl o devět roků starší. Vzpomínal, že kdysi chodívali cérky z pasek a maminka tam malá stála a sopel ji tékl, pravil, že si nemyslel, že by si ju nekdy zebrál. Ona eště nebyla plnoletá, když sa brali. Děcko eště byla.

Měli sme žrnat (žentour). My sme mleli obilé. To sme točili a jaká byla dobrá krupica, taká černá s cibulkú usmažená, to byla bašta s mlékem. Až nám aj to zablombovali, neměli sme co jest. Bída byla. Jinak sme jídávali kyselicu a podlesníky - zelový list a do toho sa dávali jakési dobroty. Nejraději mám švestkové knedlíky.

Chovali sme koze. Chytla sa koza, omotala provazami a zapřáhla do vozíka. Dyž sem pásala húsata, jedno sem pácla a bylo po húsati. To sem dostala aj řemenem. Babička sa mňa zastávala. Tatínek říkával: "S tebú by ani čert neubýl." Aj učitele nás ve škole mlátili. Nebylo to dobré.

Z pasek sa chodívalo bosky. Aj nemocná sem byla. Jak sem to mohla zvládnút...

Pak sme šli do pohraničí na Břeclavsko. Tam sa nám učitel pěkně věnoval. Všechno nás naučil a po škole ukazovali, jak pěkně píšu. Napsali aj žádost do měšťanky, ale nemohla sem. Mosela sem doma dřit. Neměla sem žádné vzdělání.

Ráda vzpomínám, jak sem sa doma sama kolébala v kolébce pro malé děcka. A jak sme válali bečky z kopca a hráli kuličky. A v zimě jak sme sa vozívali na žebříku dole z kopca.

Jednú sme trhali střešně. Dala sem si žebř. Tatíček pravil, abych si ten žebř uvázala. Čím sem si to měla uvázať? Sedum metrů sem vylézla, ohla sem si větev, to mňa vyhúplo a už sem visela ve vzduchu. Tak sem sa rozhúpala a skočila na ten žebř. To byla Boží ochrana!! Já sem sa nebála ničeho. Aji na rozhlednu sem lézla a na smrky.

Všecko je pryč. Lepší bylo v pohraničí na jižní Moravě. Pulčiny už nechcu ani vidět. Na jižní Moravě to byla paráda. Tam byl aji gramofon, učili sme sa tančit...Ale nechtěli sme tam jít do družstva, tak nám všecky zvířata otrávili. Neměli sme zase nic. Přišli sme jak žebráci zpátky na Valachy, šak chalupa eště stála. Všecko sa moselo odevzdávat. Bylo to hrozné.

Ráda vzpomínám, jak sme v cukrovaře dostali lístky do divadla a s kamarádkú sme šly. Byl večer a já sem zastavila nákladní auto. To nás odvézlo až před divadlo. Tam sme byly v lóži dva metry od jeviště. To byl zážitek!

Dělávala sem dlúho na dráze. A bylo to tam dobré. Až sem byla v důchodě, přišel mi poděkovat ministr dopravy z Olomúca a přinesl mi odměnu. Tak sem sa styděla, že sem chtěla utéct. (smích)

Byli sme věřící. Tatínek dycky klekl na jedno koleno a modlilo sa večer i ráno. Já sa modlila aj sama. Tatínek pravil: "Maminko, idem sa modlit růženec." A když tatínek umřel, maminka pravila: " Lidko, idem sa modlit růženec." Tak sme sa každý den modlili a v tom pokračuju doteď, aj když už oba rodiče umřeli. Ráda sem chodívala do kostelíčka.

Celý život mi pomáhala víra. Měla sem aj takový zážitek, ale to nevím, jestli možu pravit. To sa mňa stalo doma. Spala sem, najednou sem otevřela oči a všude bylo světlo. Byl tam takový mír a mně bylo tak dobře. A uslyšela sem hlas: "Ale musíš podle toho žit!" Až na věčnosti, tam bude dobře. Říkala sem si, že už nikdy neudělám těžký hřích. A náděj? To byla enom víra, celý život!

pan P.

Narodil jsem se v Děčíně. V sedmi letech jsme se přestěhovali do Slavičína. Důležitou osobností mého dětství byl dědeček. Měl pohnutý život. Oni žili dlouho v Německu, až do konce války. Tam si užili hodně příjemného i nepříjemného. Prarodiče tam postavili dům na klíč a babička architektovi nařídila, kde chce mít prádelnu. Nechtěla ten barák převzít, dokud nebude prádelna tam, kde ji chtěla.

Dvě vojny zažili. Podporovali tam uprchlíky, kteří utekli z koncentračního tábora. Chtělo to velkou odvahu. Děda byl v ruském zajetí a na obě ty diktatury hleděl stejně. A právě proto, abych tomu nepodlehl, tak mě zasvětil do politiky. Řekl mi: " Já ti řeknu, co si já myslím, ale ty poslouchej zahraničí. Udělej si svůj názor a pak to spolu zkonfrontujeme." Tím mě odvedl od té oficiální linie, co byla za komunismu. Poslouchal jsem rádio Svobodná Evropa a Londýn, ti se neměli čeho bát. Děda byl v Rusku i v Německu a věděl, o co jde. V Rusku zažil tzv. Říjnovou revoluci na vlastní oči a pak poznal, že u nás začíná něco podobného.

Děda dělal v Německu zvěroklestiče. Uměl to a bavilo ho to. Je i v muzeu ve Slavičíně. Jmenoval se Janečka. Dědeček se mi přes léto moc věnoval a to nejenom politicky. Brávali mě s babičkou na chatu. Vůči mně byl velmi dobrý a obdivoval jsem jeho trpělivost.

Babička byla trošku přísnější. Ale to jsem potřeboval. Myslím, že obě dámy, babička i maminka, na mě měly být přísnější. Vím, že by se mi to tenkrát nelíbilo, ale teď bych to ocenil. (smích)

Tatínka si maminka brala už těžce nemocného. Měl leukémii a maminka se o nás oba starala. Ale jinak byl pomalu nejlepší člověk, jakého jsem poznal. Mamince doktoři říkali, ať mne dá do ústavu, že se jí uleví. Vím jedno. Kdyby to udělala, nikdy bych nebyl na takové rozumové úrovni, jak jsem.

Maminka měla obrovskou trpělivost a ochotu mě pomáhat a to nemyslím jen po stránce fyzické. My jsme byli dobře situovaní, ale i tak byl problém sehnat všechny ty slovníky. Bylo tam knihkupectví a když to jenom šlo, dostal jsem, co se týče slovníků a naučné literatury, všechno co jsem chtěl. Já už jsem byl proslulý tím, že jsem tam vždycky mamku vyslal: "Podívej se, jestli to má nebo nemá." (smích) V této věci jsem všechno dostal. Maminka se snažila, aby ta moje hlava měla vždy co dělat. Nikdy jsem se nenudil. Babička mě brávala každý měsíc i třináct knížek z knihovny.

Vzpomínám si, jak mě jednou maminka zavěsila na stěnu obrázek Ježíše jako pastýře, co pásl ovečky a řekla: "Nepředstavuj si, že tu máme před sebou starého dědečka. Bůh je obrovská síla. On si nedělá čárky za naše hříchy, to by se učárkoval." (smích)

Když sem si někdy stěžoval, proč mě to potkalo a proč zrovna já, maminka mě říkala: " Hlavou zeď neprorazíš. Máme to dané, že tím musíme projít. Tak co uděláš? Pokud se má ten tvůj zdravotní stav zlepšit, tak se zlepší, ale pokud to nemá být, tak to nebude. To že to nebude, to má svůj důvod." A bylo po naříkání. Myslím, že díky tomu jsem to snášel daleko lépe. Když mi bylo někdy těžko, tak jsem si pustil Mozarta, Beethovena a přešlo to.

Jsem si jistý, že se maminka modlila a dostávala rady shora, jak co má řešit a to se potvrdilo a fungovalo to. Čtrnáct dní předtím než zemřela, přišla do mého pokoje a řekla: "Dostala jsem pokyn, že se mám za čtrnáct dní připravit na svůj konec a bylo mně sděleno, že se nemám ničeho bát. Vše proběhne v klidu a nemusím se bát ani o tebe." Ukázala mi, v které skříni co je, úřední papíry, co budou potřebovat a dokonce napsala do Německa rodině i svoje úmrtní oznámení! Maminku opravdu odvezli do nemocnice. Byla celá prolezlá rakovinou a nic ji nebolelo, čemuž doktoři těžko věřili. Kdybych to nezažil na vlastní kůži u toho nejbližšího člověka, tak tomu taky nevěřím a chápu ty, co tomu nevěří.

Naděje mi připomíná Pannu Marii, protože jí zemřel syn a díky víře se se vším vypořádala a díky víře mohl Bůh v jejím životě vše vykonat.

Děkuji Bohu za tři věci:

• Za rodiče a okolí
• Za zdravotní stav
• A za to, že věřím, že to tímto životem nekončí a proto z toho nemusím dělat vědu.

Je mi líto lidí, kteří nevěří, že to po tomto životě nebude pokračovat. Mám velkou výhodu, že jsem nikdy nechodil, oproti lidem, kteří byli dřív aktivní a potom měli úraz.

Jako malý kluk jsem chodil pomáhat ve Slavičíně do pekárny. Oprašoval jsem štětcem pečivo. Připadal jsem si velmi důležitý a za odměnu jsem dostal čerstvě upečený dalamánek. Ten voněl! Byl jsem šťastný. (smích)

pan J.

Su z Provodova. Tam sem sa narodil a prožil celý život a tady, jak říkám, je lepší jak doma. (smích)

Rodiče mňa vedli ve víře. To bylo asi nejvíc, co mi mohli dát. Za vírou si stáli a neustupovali od toho.

Tatínek měl šikovné ruky, byl stolař. Třeba on, když udělal bečku, tak po něm to ani nekáplo. Tam u nás byl ještě jeden, po něm to téklo a co sa po něm lidi chodili naopravovat.

Tatínek věděl, za čím ide. Nebyl hrrr, poctivě sa všemu věnoval.

Mamka byla možná ještě lepší. (smích) Měla velkú zahrádku a tam kvítí. Páter Müller říkával: "Běžte k Vítkům, oni vám dajú kvítí do kostela." Maminka uměla dobře vařit a byla hodná.

Rodiče byli soukromí zemědělci a mléko moseli odváďat komunistom.

V učení mně šlo všecko éňo ňůňo, protože sem sa vyučil jako jediný s vyznamenáním, za což sem dostal hodinky primky. (smích) Měli sme ústní zkúšky v Prostějově a přišel chlap a říkal: "Který z vás je Vítek?" "Já!" ozval sem sa. A on: "Poď se mnú do kancelářa!" Sme přišli, tam taková kopa praporů. Sem si v duchu řekl: "Snáď nebudeš po mě chtět eště, abych to věšál, ty prapory?!" Ale on mně ukázal papír a chtěl, abych sa enem podepsal, že mně ty hodinky předal, aby sa mohli prokázať, tož sem to podepsal. (smích)

Pak byla vojna. Ta byla éňo ňůňo. Ještě dneska, když tak tady ležím, vzpomínám.

Pak přišla ta nemoc. Tak dva roky předtím než to přišlo, sem šel z kostela a potom jeden takový kluk řekl rodičom, že Jiřík Vítkuj šel z kostela jak napitý. Ta moja rovnováha byla opravdu, jak kdybych měl vypité. Pak sem chodil s cérků ze Starého Města a vodili sme sa za ručičky. A ona mně řekla: "Taťko, proč tak blbě chodíš?" Ale mně to bylo jedno. Nějak sem sa tým nezabýval. Nenapadlo mňa, že bych mohl být nevyléčitelně nemocný. A pak přišla tak rychle, jak když hodíš hrnkem o zem. V noci a ráno sem nemohl pohnút nohama. Roztroušená skleróza.

Svou nemoc beru jako Boží dar. Já sem sa hned upnul na Pána Ježíše. Na vojně v Budějicích sme si počítali dny do civilu a teď si počítám roky této své nemoci a su teprvé na třiačtyřicátém. (smích) Protože s túto nemocú si nikde neporadíja.

Moja oblíbená sestřička Anička v nemocnici mňa naučila. Řekla mně: "Jirko, co si možeš udělat sám, udělaj si sám a nezvykaj si na pomoc druhých. Na to by sis rychle zvykl." A já sem si řekl, že to tak budu dělat, dokáť budu mocť a za to su jí vděčný.

Já to vidím jako řízení Boží, že sem sa Ježíšovi odevzdal do jeho rukou a on sa o mňa stará. Kdysi mňa u nás byl vyzpovídat náš páter Kutáč a cosi sme sa začali bavit o té mojí nemoci a já sem mu řekl, že su rád, že si Pán Ježíš vybral mňa, jako svého, řekněme, pomocníka. Potom když odchodil, řekl: "Jiříku, co bych měl potěšit já tebe, potěšils ty mě."

Ježíš je takový pro mňa vzor, protože vidíš, jak trpěl a nemosel, kdyby nechtěl a on z lásky k nám hříšníkům toto podstoupení vytrpěl, prodělál pro naši spásu.

Tož já problémy nemám. Tady je mňa lepší jak na zámku. (smích) Jak v pionýrském táboře. (smích) No naskytne sa někdy ňáký problém, úplně bezproblémový nejsu. (smích) Ale když sem viděl v Lurdech, jací byli chudáci, tak to mě teprv pomohlo. Já sem si dycky říkal: "Jiřík, si nevyléčitelný a není a nebude ti pomoci." A v Lurdech sem viděl, že nejsu ještě nejhorší, že sú ještě horší jak já a to mě tak nějak postavilo na nohy.

Modlím sa tu dvakrát denně růženec, protože mám na to čas. Tak udržuju takovú duchovní hladinu. (smích) To mňa dycky tak povzbudí. Stres sem nikdy neměl. Cítím sa v Ježíšových rukách v bezpečí.

Naděje je pro mě, že nejsu při této nemoci sám, že je o mě postarané a že už sa nemosím ničeho bát. Že su v těch nejlepších rukách, v Ježíšových rukách. Cítím takovú jeho přítomnost, že je na blízku, nenechá mňa opuštěného a provázá mňa mojím životem a nenechá mňa zblúdit.

A takovým povzbuzením je pro mňa v tejto nemoci, že Ježíš řekl: "Vezmi svůj kříž a následuj mě!" Já sem sa toho od začátku snažil chytit. Že nebudu sám, Pán Ježíš v tom bude se mnú a nebudu, jak bych to řekl, odkopnutý!

Celá příroda je takový povzbuzující argument pro člověka. Moudře to Bůh všecko stvořil. Člověk z toho má takovú jistotu. Mám moc rád zelenú barvu. Listy, trávu... Po zimě je svět takový pustý a na jaro, když začne všechno kvést a zelenat, to je takové nadějné a krásné.